|
Mohlo by se zdát, že Planeta opic nemá v sekci zaměřené na cesty do vesmíru co dělat. Ale to pouze značí, jak se vnímání snímku od jeho premiéry posunulo, potažmo jak moc jeho pointa dnes patří do popkulturního povědomí. Nemalou mírou k tomu přispěl fakt, že úspěch prvního titulu dal vzniknout rozsáhlé franšíze, která zahrnuje čtyři filmová pokračování, hraný a animovaný televizní seriál, komiksy, audio příběhy a po dekádách hibernace také nový filmový reboot, jehož třetí část promítají kina toto léto.
Ačkoli film vychází z mezinárodně úspěšné knihy Francouze Pierra Boulleho, od předlohy se zásadně liší, takže i sečtělé diváky konec snímku svého času překvapil. Tvůrci se drží linie o skupině amerických astronautů ztroskotaných na nehostinné planetě, kde narazí na primitivní ekvivalent lidí a následně i na zdejší pány tvorstva – lidoopy. Zatímco Boulle spřádal fantazii, v níž člověk svou inteligencí a znalostmi ohromí opičí společnost, film kvůli požadavku studia na snížení nákladů staví hrdinu proti výrazně méně vyspělé civilizaci, kde touha po vědění a pravdě naráží na až inkvizitorskou konzervativní doktrínu špiček zdejší hierarchie.
Zatímco původní scénář z pera legendárního Roda Serlinga příběh obohatil o protiválečnou reflexi hrůzných výhledů studené války, úsporami iniciované přepracování Michaela Wilsona výslednému filmu dodalo jeho proslulý protirasistický postoj. Hlavní hrdina v podání Charltona Hestona se ocitá v pozici, která evokuje zacházení s otroky, a byť se vyprávění jinak drží klišé o bílém spasiteli a alfasamci, současně jej staví do role zosobněné viny otrokářské minulosti USA. Díky tomu Planeta opic rezonovala s dobou hnutí proti diskriminaci Afroameričanů zásadněji než rádoby aktuální a uvědomělé, ale v jádru konejšivé snímky jako Hádej, kdo přijde na večeři (Guess Who's Coming to Dinner, 1967). Nutno dodat, že dodnes v tomto ohledu neztratila nic ze své působivosti.
Jiří Flígl
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017
Oficiální text distributora. |
